Vyrazil jsem do přírody,
kde neznají nenávist,
naložit se do pohody,
vykašlat se na závist.
Vzal jsem spacák, karimatku,
vyrazil na tůru,
ukrojil jsem chleba patku,
k tomu masa fůru.
Prošel jsem les křížem krážem,
hledal jsem tam houby,
jelikož jsem nic nenašel,
tak budu jíst houby.
Chleba, maso všechno došlo,
snad ten svůj hlad zaspím,
ulehám na karimatku,
rázem o jídle sním.
Zdají se mi krásné sny,
než probouzí mě ptáci,
proč tak brzo zpívají,
nemají nic na práci?
Vyčerpán a hladový,
otevírám oči,
nemůžu se vůbec zvednout,
svět kolem se točí.
Vytahuji mobil,
a záchranku volám,
došla mi však baterka,
navzdory kontrolám.
Vytahuji tedy z báglu,
kabel napájecí,
dívám se po zásuvce,
do blízkých koniklecí.
Nikde tady ovšem není,
jak vůbec možné je to,
umřu teď uprostřed lesa,
nevydařilo se to.
Tak končí můj příběh smutný,
má jedno poučení,
když už je ten výlet nutný,
věnuj se nabíjení.
Abys přežil nástrahy,
které les Ti chystá,
když to neuděláš,
čeká Tě smrt jistá.
Spoluautor básně: _barborka_vyslouzilova_