1, 2, 3, 4, pět
a dál už to neumím,
tak objevuje dítě svět,
teď si tváře umouním.
Tak si hraji, nic nevadí,
svět je celý krásný,
všechno krásně zatím ladí,
stále věřím na sny.
Vše je krásné, nic, co nesmím,
i když mnoho neumím,
jednou se to naučím,
vykouknu na výsluní.
Pak přijdou ti dospělí,
kteří vůbec nechápou,
když budou jen zakazovat,
jako když mě rozsápou.
Tak vás prosím, nechte nás žít,
dejte prostor dělat chyby,
možná, že to pokazíme,
porušíme naše sliby.
Možná, že to pokazíme,
možná, že prohrajeme,
ale když to nezkusíme,
nikdy nevyhrajeme.
Spoluautor básně: klaudi364