Hleděl jsem na nebe,
zakopl o kámen,
a byl jsem bez sebe,
když byl krach oznámen.
Hleděl jsem k nebi,
sledoval oblohu,
dost lidí neví,
co nosí v batohu.
Hleděl jsem k nebi,
a stokrát padl,
pokaždé znovu vstát
zatím jsem zvládl.
Možná si myslíš,
lepší je jistota,
všechno promýšlíš,
máš srdce robota.
Máš srdce robota,
chladné jak z ledu,
žít jenom jistotou,
asi nesvedu.
Určitě spadnou,
mnohokrát ještě,
přijd však duha,
až zmizí deště.
Spoluautor básně: x.fotografka.x